Druhý půlrok - Norsk lundehund

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Druhý půlrok

DENÍK

Druhý půlrok

28. října jsem se probudil a venku na zemi leželo něco bílého… Panička řekla, že je to sníh…Moc fajn!

         

Prý ho bude daleko víc v  prosinci a hlavně v  lednu a v  únoru. No v  prosinci bylo spíš jak na podzim…

          

A tak jsme za sněhem odjeli do mých milovaných Beskyd (více viz fotogalerie vánoční Beskydy).

         

V  únoru jsme se ho dočkali i v  Černošicích, a hned bylo u Berounky veseleji…


         

V  únoru se taky panička rozhodla, že na výchovu mojí poslušnosti si přibere posilu a začal dril pod vedením trenéra psů. Jezdili jsme na hodiny výcviku za  ním do parku na Folimanku v  Praze a taky do Stromovky, kam chodí strašně moc pejsků a já, kluk žijící na vesnici, kde se všichni známe, se nestačil v  těch jejich značkách vůbec orientovat, natož v  přehršli pachů trénovat. Pravdou je, že povely „sedni“, „lehni“ jsem zvládal, ale jakmile jsem měl přijít, nějaké „ke mně“ mě nechávalo naprosto chladným, protože právě probíhající bígl, doga, retrívr či pudl byli daleko lákavější a zajímavější, než panička. S  tou si hraju a vidím ji pořád, ale je ?... Oba dvounozí si notovali, že jsem hrozný paličák a radili se, co se mnou. Panička si taky nakoupila kupu knížek, a když jsem odpočíval, tak v  nich horlivě listovala a při jejich čtení se tvářila dost „profesorsky“.  Aby nebyla zoufalá a smutná, snažil jsem se jí to vynahradit v  lese -  na její „ke mně“ jsem k ní běhal rychle a tvářil jsem se, že i rád. Taky jsem se ochotně zastavil na její „čekej“ a při povelu „nedělej to“ přestal okusovat kořeny či tlející pařezy malých stromků. Trenér psů však chtěl, abych povely zvládal jak německý ovčák, nejvíc mě driloval s  povelem „k noze“- donekonečna mě nutil povel opakovat a jít těsně přilepený k jeho  noze, jakoby mu nestačilo, že vedle něj cupitám. Když mi jednoho dne pro větší poslušnost nasadil na čenich takovou divnou ohlávku, tak jsem se fakt naštval, zavřel jsem uši a celý trenér psů mi od tohoto okamžiku začal být naprosto ukradený. A abych svoji nevoli dal patřičně najevo, přestal jsem mluvit i s  paničkou. Vydržel jsem s  ní nemluvit týden, načež se panička celá zoufalá zajela poradit za velmi zkušeným kynologem do Letů u Dobřichovic (viz odkazy - www.kklety.cz), který ji vysvětlil, že nejsem jako vlčáci pracovní plemeno, ale společenské a že se se mnou musí „pracovat“ jinak. Od té doby jsem trenéra psů neviděl (a byl tomu tuze rád) a začal jezdit na cvičák do Letů (a byl tomu taky rád).


        

Jednoho dne navrhla Renata (chovatelka) mojí paničce, že by mě mohla ukázat na světové výstavě psů v  Budapešti a před tím na výstavě v  Českých Budějovicích. Třeba pak i na dalších. A aby panička věděla, jak se to dělá, při procházkách s  mámou a strejdami - zkušenými vystavovatelskými matadory, jí podstatu vystavování vysvětlila. Panička pod jejím dohledem si párkrát se mnou zkusila jakoby běh v  kruhu, běh tam a zpět, postoj. Moc jsem sice nechápal, co po mě najednou chce, ale co bych v  lese pro ni neudělal . Poslední den v  březnu jsme společně s  celou lundehundí smečkou vyrazili do Českých Budějovic na moji první opravdovou výstavu (klubovku, kde jsem byl v  září loňského roku coby štěně, si už nepamatuji). Ten den padal sníh střídavě s deštěm a bylo strašně ošklivo a zima. Než jsem se stačil v  Budějovicích rozkoukat, byl jsem v  kruhu a panička se mnou prováděla doslova psí kusy (více viz záložka handling, osobní zkušenost). Ona nevěděla co a jak dělat, já z  toho byl ještě větší jelen a protože tam přijela i hárající lundehundí slečna, vyrazil jsem raději za ní, než abych se někde producíroval a vystavoval. I přes to všechno mě pan rozhodčí T. Havelka ohodnotil V1 a podotknul, že jsem ještě mladý a pokud chceme na výstavy jezdit, tak musíme vystavování opravdu natrénovat.
         
Když jsme se vrátili, rozhodla se panička, že si slova pana rozhodčího vezme k  srdci a taky, že chovatelce Renatě a především všem lundehundům už takovou ostudu nemůžeme udělat. Navíc nás čekala světovka v  Budapešti. Začala proto hledat na internetu, jak, jestli vůbec a případně kde se o vystavování psů prakticky více dozví. Objevila školu vystavování (více v  odkazech www.dogshow.cz a v  záložce handling ), hned do ní následující týden v pondělí zatelefonovala a v  úterý v  podvečer jsem se už byl ve škole představit. Po úvodní hodině se panička rozhodla, že si zaplatí celý kurz vystavování a budeme do Vinoře pravidelně jezdit.

Týden na to jsme ve středu 17. dubna vyjeli ráno z  Točné na Světovou výstavu psů do Budapešti. Strašně jsem se těšil, že po necelém roce uvidím brášku Fenrise a taky na cestování s  mámou a strejdama. Výlet to byl báječný, proběhli jsme se ve vojenském prostoru a odpoledne dorazili do hlavního města Maďarska.

          

Druhý den ráno jsme vyrazili na výstaviště a já se nemohl Fenrise dočkat. Konečně jsem ho uviděl a směl očichat. Bráška mě ale už nepoznal. Každopádně jsem koukal, jaký je z  něj náramný fešák (to on byl od malička) a jak mu to s  jeho paničkou moc a moc sluší. Hlavně při předvádění to jejich souznění bylo parádní, no radost pohledět, fakt že jo!  Panu rozhodčímu jsem se docela líbil, pochválil moji stavbu těla a srst, ale na brášku jsem fakt neměl. Taky jsem viděl, že musím natrénovat chůzi v  kruhu a hlavně postoj. Na výstavě nás bylo celkem 6 lundíků (resp. 7 - Mína se nevystavovala), Erinka a my s  bráškou ve třídě  mladých, máma Caya v  otevřené, strejda Tuki v  šampionech a z  Norska Dagi ve veteránech. Máma i strejda, stejně jako bráška, byli oceněni jako vítězové svých kategorií a já jim to mocičko přál a pak ještě držel tlapky v  závěrečkách.

Po příjezdu z  Budapešti jsem následující týden opět zavítal do školy vystavování a začal pravidelně na kurz s  paničkou dojíždět. Zprvopočátku jsem se mezi čivavami, buldočky a ostatními cítil dost nesvůj, očekával jsem, že si budeme společně hrát a blbnout a ne běhat do kruhu, do „T“, stát na povel, ukazovat zuby a nechat na sebe sahat ještě někým jiným, než svojí paničkou. Po několika prvních hodinách se objevila ve Vinoři strašně fajn holka, která trénovala na junior handling a když jednoho dne dostala za úkol, aby mě předvedla, všichni přítomní dvounozí mojí paničce řekli, že nic proti ní nemají, ale ta malá holka to se mnou umí líp. A tehdy panička pochopila, že přísloví „ševče, drž se kopyta“ je více než pravdivé a domluvila se s  trenéry, že mě budou vystavovat oni. Po absolvování kurzu se dnes jakž takž už umím na opravdových výstavách orientovat, vím, co se ode mě čeká, co mám dělat, nevadí mi, že mě rozhodčí osahávají a koukají na zuby a hlavně respektuji svoje handlery a jejich pokyny. Panička mi taky říkala, že samotný kurz nestačí a že když ona sportovala, musela pravidelně trénovat. Beru to tak, že trénink ve Vinoři je pro mě práce a tak jak panička chodí do práce, jezdím do práce i já. Panička taky říká, že kombinace částečně kynologického výcviku v  Letech se školou vystavování ve Vinoři mi náramně prospívá. A taky mě chválí a hlavně je v  klidu a v pohodě, že už nedělám ani své chovatelce, ani svém vzácnému plemeni ostudu.


         

 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky