- Norsk lundehund

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

ÚVOD

HISTORIE PLEMENE


Poprvé byl lundehund popsán již v roce 1591 Schonebolem. Podrobný popis práce s lundehundy sepsal v letech 1664–1665 Francesco Negri. I další autoři jej popisují o několik desetiletí později. Proto nikdo dnes již nepochybuje, že se jedná o plemeno několik století staré, kdy bylo chováno ve smečkách od dvou až po dvacet jedinců. Ti nejlepší psí lovci měli větší cenu nežli kráva a majitel na ně byl dostatečně hrdý.



Lundehundi se nacházeli na severozápadním pobřeží Norska, zejména v oblasti Lofoten. Byli vyšlechtěni pro pomoc při lovu ptáků, kteří hnízdí obvykle v podzemních chodbách nacházejících se na skalách kolem fjordů a podél pobřeží severní Skandinávie. Tito ptáci se zvláštním vzhledem mají i zvláštní pojmenování: „papuchalk“. V norštině je nazýván snadněji vyslovitelným názvem „lunde“. Jak vidno, právě těmto alkovitým ptákům vděčí lundehund za své pojmenování.

Papuchalk (Fratercula arctica) je krásně barevný pták s vysokým, ze stran zploštělým zobákem. Živí se drobnými rybkami a potápí se za nimi až do hloubky 60 m. Sídlí ve skalnatých otvorech na pobřeží, ale vejce klade do vyhrabaných otvorů v zemi. Ornitolog Neumann uvádí, že jen na Faerských ostrovech bylo odchyceno díky lundehundům přes 235 000 papuchalků. Tedy tito zvláštní ptáci kdysi byli velmi početně zastoupeni.

         


Papuchalci byli loveni pro maso (i když je velmi cítit rybinou) a také pro peří, které je kvalitní a jemné. Říká se, že dobrý pes za noc ulovil i přes sto papuchalků. Loveni však nebyli celoročně. Nikdy ne v době, kdy bránili silnými zobáky své potomky, ani tehdy, kdy kladli vejce.

Norští ptačí psi se chovali téměř výhradně na pobřeží Norska, Lofotských ostrovech, konkrétně souostroví Rost a Vaeroy, kde tamnímu obyvatelstvu pomáhali lovem těchto ptáků zahnat hlad. Nejdůležitějším místem chovu byl přístav Maasted, na ostrově Vaeroy.

         


Tím, že se jednalo o ostrov, byla zde téměř jistá izolace těchto psů. Protože se nekřížili s jinými plemeny po staletí, mají své vlastnosti natolik geneticky podchycené, že i psi, kteří nikdy předtím papuchalky neviděli a lov neprovozovali, vědí, co mají dělat, dostanou-li příležitost.

Přibližně od roku 1850 se začali papuchalci lovit do sítí, a tak zájem o lundehundy, kdysi tak početné, uznávané a velmi ceněné plemeno, utuchal. Zpočátku byl dokonce dán zákaz vyvážet psy z Norska, což společně s dalšími omezeními vedlo téměř k zániku plemene. Naštěstí byl zákaz včas odvolán a plemeno, i když ve velmi malém počtu, se dostalo do různých států.
Dalším obrovským nebezpečím pro lundehundy bylo zavedení daně ze psa v roce 1895. Když v roce 1904 byla daň pětinásobně zvednuta, téměř každý se nepotřebných psů zbavoval. Naštěstí bylo přijato brzy opatření, že daň konkrétně za lundehunda žijícího ve vesnicích Mastad, Asker a Barum nemusí být placena, což plemeno doslova zachránilo.

          


O propagaci plemene se staral na začátku 20. století Sigurd Skaun. Ovšem poměrně bez odezvy. Až Eleanor Christie (chovatelka irských setrů) byla úspěšnější. Zpočátku se jí lundehundy k chovu nedařilo sehnat. Nakonec navázala kontakt s Monradem Mikalsenem z rybářské vesnice Mastad, od kterého se jí podařilo v roce 1937 tři feny a jednoho psa plemene lundehund koupit.
Když v roce 1942 vyplenila psinka kromě jediného všechny lundehundy na ostrově Vaeroy, mohla E. Christie oplatit Mikalsenovi službu a poslala mu 4 lundehundy z vlastního chovu. Osud byl příliš zamotán a psinka o dva roky později postihla i chov Christie. Ta se však nevzdala a snažila se opět lundehundy sehnat. Ovšem až v roce 1960 se jí podařilo získat takové jedince, se kterými se mohla věnovat chovu.

           


V roce 1943 byl norský lundehund uznán Kennel klubem. Ovšem ve stejném roce bylo lundehundů na celém světě napočítáno jen něco málo přes šedesát jedinců. Přesto, že následně docházelo k blízké příbuzenské plemenitbě, nikdy se neobjevily žádné závažné známky degenerace.
Dnes je jejich počet mnohem vyšší (i když se stále řadí mezi málopočetná plemena). Nejvíce je chován v zemi původu a v USA. Na celém světě jich je kolem 2 000 jedinců a z toho čtvrtina je v Norsku.
Zajímavostí, i když poněkud zarážející, je, že v zemi původu byl uznán tak pozdě s odůvodněním, že se jedná pouze o velikostní formu jiného plemene – norského buhunda (ovčácké plemeno, typově zcela jiné).

I když je lov papuchalků nyní již zakázaný, norský lundehund pro svou milou povahu našel dostatek příznivců, aby nevyhynul. Jejich počet je sice velmi nízký a v celém světě je považován za málopočetné plemeno, ale naštěstí si stále drží dostatečný okruh přátel a obdivovatelů.
Mimo pojmenování „norský lundehund“ anebo „norský ptačí pes“ se můžeme setkat i s    pojmenováními „norský brakýř“ nebo „norský papuchalčí pes“. Také bychom ho našli pod názvem „finský ptáčník“, „Puffin dog“ či „Vaeroyhound“. Dost často jej nalezneme pouze pod jediným slovem „Lundehund“.

První lundehund, který se objevil v České republice, se jmenoval Medina Beauty Vearoya. Tuto fenu dovezla z Kanady MVDr. Renáta Kosinová. Tato fenka se stala zakladatelkou chovu lundehundů u nás.

Norský ptačí pes patří podle standardu FCI do skupiny V. - Špicové a primitivní typy, sekce 2. - Nordičtí slídiči. Číslo standardu je 265/ 12. 03. 1999 (Norsko). Oficiální zkratka v ČR je NL.

Zdroj: Ifauna, Norsk Kennel Klub, foto ostrovů vlastní



 
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky